Šedé stěny

9. března 2014 v 21:30 | Berenika Affordová |  stories

Zasněně jsem poslouchal kapky bubnující na střešní okna. Měl jsem sice v plánu jít ven, ale dnes se to nezdařilo, tak jsem se usadil tady v křesle stylizovaném do sedmdesátých let. Prostornou chodbu s nespočtem dveří, ze kterých se linuly přerůzné zvuky hudebních nástrojů ať už od ladných klavírů až po lesní rohy a basy, zdobily malířské stojany plné kreseb černou tuší. Otevřel jsem si desky a bezmyšlenkovitě listoval pokreslenými papíry. Když mi nepadlo do oka nic, co by se dalo předělat nebo nějak vylepšit, ztěžka jsem si povzdechl. Bude to tím místem. Asi nikdo by se tady nedokázal soustředit. Stěny byly ledabyle přetřeny šedou barvou. Stejně barevným stropem prosakovala voda a za pravidelného rytmu kapala do plechového hrníčku v rohu místnosti. Pokud byste hledali nejponurejší místo na zemi, pak by to bylo tady.

Těžké vchodové dveře tiše zaklaply. Do chodby vešla mladá dívka. Ona nevešla, doslova přitančila, udělala pár otoček a až potom, co si mě všimla, se ostýchavě usmála a posadila se na gauč v druhém rohu místnosti. Vlasy stažené do copu se jí třpytily po mědi. Oči měla pronikavé jako hluboké studny, ve kterých se jistojistě utopil již nejeden nápadník. Celý obličej měla posetý drobnými pihami, nosík kulatý jako knoflík se lehce svažoval až k drobným rtům roztáhlým do milého úsměvu.

Stěny jakoby najednou nabraly na kráse. Jakoby hrály všemi barvami světa. Cítil jsem její krásu, cítil jsem nádheru nesynchronizované hudby vycházející z pokojů, líbil se mi dokonce i ten plesnivý strop, ale ze všeho nejvíce se mi líbila její přítomnost. Ten pocit, že tam, pár kroků ode mne sedí a dívá se mým směrem. I když jsem jí nikdy dříve neviděl, věděl jsem, že bez ní by byl můj den stále jen jedním z nudných úterků.

Dívka se mezitím uvelebila na gauči, svou dlouhou smaragdovou sukni rozložila tak, aby se jí nepomačkala, mokrý deštník ledabyle pohodila na zem a na místo vedle sebe odložila síťovku plnou zelených jablek jedno jako druhé. Jedno si vyndala a s chutí se do něj zakousla.

Vytáhl jsem si z batohu čistý arch papíru a poslední ořezanou tužku. Zběžně jsem si dívku prohlížel a snažil se zachytit každičký pramínek jejích vlasů, každou světlou řasu, ale nejvíce záležet jsem si dal na úsměvu. Dívka jakoby snad tušila, že jsem se zrovna dal do kreslení jejích úst a usmála se na mě. Cítil jsem něco co ještě nikdy předtím. Jakoby se mi v břiše prohánělo hejno motýlů. Bylo, něco…láska. Úsměv jsem jí co nejvroucněji oplatil, ale již jsem dál nedokázal skrývat své rudé líce. Dívka se rozesmála. Sklopil jsem hlavu a dál se věnoval svému výkresu.

Dívka se zvedla, ladně docupitala až k mému křeslu, pohlédla mi přes rameno a uznale se usmála. Pohladila mě po vlasech a já opět cítil šimrání motýlích křídel. Přehodila si síťovku z pravé do levé ruky a odešla zpět ke gauči. Sebrala svůj deštník, zatlačila do vchodových dveří a odešla.

Podíval jsem se na stěny, které za její přítomnosti hrály všemi barvami, ale teď to byly zase jenom obyčejné šedé stěny.
 

Článek, který se zabývá věcmi mezi nebem a zemí

9. března 2014 v 21:07 | Berenika Affordová |  journal
Myslíte si, že je samo výchova špatná? Shodou okolností jsem si dnes vzpomněla na našeho profesora občanské výchovy, který je přes svůj nízký věk nehorázně moudrý. Jednou nám říkal, že vychovávat se sám k obrazu svému není špatné. Právě naopak. Je prý děsně fajn, když si na sobě člověk dokáže najít negativa i positiva. Každý by si v sobě měl udělat pořádek a já myslím, že jsem si to poslední dobou začala také uvědomovat. Je ze mě optimistický pesimista a nesnažte se mi namluvit, že nic takového neexistuje. Poloviční podíl na tom má již zmiňovaný profesor a zbytek práce odvedla moje kamarádka Adriana spolu se svojí knížkou Zákon přitažlivosti, která předkládá filozofii tvrdící, že člověk si svůj osud z větší části tvoří sám. Netvrdím, že tomu úplně věřím, ale zase nic to nevyvrací. Možná jde jen o hru psychiky. Člověk si začne více uvědomovat, že žije jenom jednou a musí se se svým osudem vypořádat. Možná si celý svůj osud zformuje sám a věří, že za to může Zákon přitažlivosti. Kdo ví, možná opravdu existuje něco mezi nebem a zemí. Co si o tom myslíte vy?

Dnes jsme byli se školou v kině na dokumentárním filmu Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama. Po jeho shlédnutí jsem si připadala vina. Vina z něčeho, co jsem neudělala, z něčeho, co nejde spravit.
Ale asi jsem byla jediná. Ostatní si stěžovali, že jim vypli Wi-Fi. Jde jim o Facebook, když před sebou mají tak nehorázně dojemný příběh. Divadlo je přeci něco jako chrám. Chrám, kde se musíte chovat uctivě za všechny dary, které nám v podobě snímků a divadelních her přináší, za tu všechnu moudrost světa smrsknutou na pár desítek minut namotanou na cívce. Asi jsem citlivá, ale beru divadlo a knihovnu jako něco mezi nebem a zemí, něco vzácného a nepopsatelně nádherného. Ach, je mi zle ze spolužáků, z jejich chování a z toho, že o sobě nevědí, jak strašně hloupí jsou a ochuzují se o všechny krásy života. Hlupáci!

Tolik krásy, lásky, bolesti a smutku zároveň. Ten film prostě musíte vidět.

☮☮☮
Všechno končí dobře. A když ne, tak to není konec.
☮☮☮

Perličky z prvních lavic - průvodce

9. března 2014 v 21:04 | Berenika Affordová |  Perličky z prvních lavic
(psáno 31.1. 2014)

Myslím, že nikomu neušlo, že včera se rozdával takový ten papír, na kterém je velkolepě napsáno Výpis vysvědčení, razítko školy, podpis ředitele, třídního učitele a ještě navíc spousty slov. Třeba výborný nebo chvalitebný anebo vaše jméno. Někteří ten den i ten papír nesnášejí, protože vědí, že celý půl rok proflákali a rodiče by jim nejraději přelámali všecky kosti v těle. Já k nim nepatřím. Letošní vysvědčení bylo nejlepší, jaké jsem kdy za svoje studium na gymnáziu měla - jedna dvojka- z češtiny samozřejmě. Z čeho jiného? Naší profesorku (ano, jsme chudáčci naši maličcí nuceni říkat učitelům profesoři) nemám úplně v lásce. Ne, že by mi něco provedla, ale prostě mi není úplně sympatická. Avšak ve středu se to celkem změnilo. Četli jsme v čítance celkem nepovedenou povídku o upírech psanou formou deníku, to jediné na tom bylo zajímavé. Každopádně jsme byli v primě donuceni zakoupit si sešit s tvrdými deskami, kam jsme si měli údajně psát naše vzpomínky, že prý nám to bude v budoucnu užitečné. Nevím, no. Paní profesorka H.H. (zkratka jejího příjmení, jen abyste se nedivili) nám zadala, ať do těch sešitů také napíšeme nějaký strašidelný deníkový zápisek. Žádný počet slov, žádné pevně dané téma - tak to mám ráda. Jak jsem se do toho pustila, tak mi propiska létala po papíře, aby co nejrychleji zachytila moje myšlenky, které se jen a jen množily. Bála jsem se jí svou práci odevzdat. Nohy mě neposlouchaly a šly si tam, kam se zachtělo jim. Odevzdala jsem. Ruce se mi začaly potit a nohy, kterým již poroučel mozek, mi říkaly, že by bylo lepší utéct. Než jsem k tomu dostala odvahu, paní profesorka mi zápisek pochválila. Přesně řekla něco v tom stylu, že kdybych psala deník, nepoužívala bych tak poetická slova, ale je prý poznat, že mě psaní baví a jsem v něm o hodně napřed než spolužáci. Na tváři se mi rozlil blažený úsměv a já vytančila ven ze třídy nedbaje masy lidí tlačící se dovnitř.

Další články